Kostel sv. Hedviky patří k nezpochybnitelným dominantám Opavy. Netradičně pojatý svatostánek se ke svému vysvěcení dostal až dlouhých 56 let po dokončení. Návštěvníky upoutá nejen svou monumentálnosti, nýbrž i netradičním vzhledem.
Vše odstartovalo stěhování městského hřbitova v roce 1891. Na ulici Hany Kvapilové plnil svou roli takřka sto let, kvůli potřebě větších prostor bylo rozhodnuto o jeho přesunutí na široké prostranství nacházející se na Otické ulici. O tři roky později přišel konzistorní rada a učitel na místní reálce Johann Eichler s přáním vybudovat na místě bývalého hřbitova gotický kostelík zasvěcený patronce Slezska sv. Hedvice. Zřídil nadační fond na stavbu a provoz objektu a sám pro tyto účely věnoval cenné papíry v hodnotě pěti tisíc zlatých. K realizaci stavby se však přistoupilo až o třicet let později a již za zcela jiných poměrů.
Vzhledem k tragickým událostem 1. světové války bylo ještě před zahájením stavby rozhodnuto, že stavba bude plnit roli památníku padlým. Soutěž vypsaná na projekt stavby měla jednu zásadní podmínku – architekt musel pocházet ze Slezska nebo ve Slezsku trvale pobývat. Vítězem soutěže se stal slavný krnovský rodák a významný vídeňský architekt Leopold Bauer, který měl na svědomí velkolepý obchodní dům Breda & Weinstein či dnešní Městský dům kultury Petra Bezruče. Objekt byl zkolaudován až v roce 1937, celých 10 let po vyhlášení soutěže. Dlouholeté průtahy jsou přičítány problémům s financováním.
Kostel má půdorys ve tvaru latinského kříže, jehož břevna tvoří boční kaple. Padesát čtyři metrů vysoká věž je zakončena baldachýnem a křížem a je spolu s hlavním i bočním průčelím rytmizována železobetonovými pilíři konstrukce. Čelní strana je doplněna latinským textem vycházejícím z Missa solemnis Ludwiga van Beethovena. Bauerovo „hudební“ pojetí architektury je patrné i v barevnosti stavby. Boční kaple k uctění paměti padlých slezských vojáků je symbolicky laděna do tónů tmavě modré, fialové a černé barvy, což má odkazovat na Beethovenův smuteční pochod. Hudební námět můžeme nalézt i u kovové mříže oddělující chrámovou předsíň a hlavní loď. Bauerův návrh této mříže prostřednictvím užití jednoduchých křížků evokuje vojenský hřbitov. Zhotovil jej opavský kovotepec Ludwig Blucha. Celková výzdoba interiéru byla přenechána výhradně místním umělcům jak za účelem zdůraznění lokální dimenze stavby, tak zároveň z důvodu hmotného zabezpečení těchto tvůrců. Dekorace hlavního oltáře v podobě deseti reliéfů ze života sv. Hedviky byla svěřena Heleně Scholzové-Železné, dceři spisovatelky Marie Stony. Triptych nad tímto oltářem pak namaloval Paul Gebauer.
Ironií osudu byl kostel, koncipovaný jako památník padlých první světové války, dokončen nedlouho před vypuknutím druhého světového konfliktu. Objekt se tak místo toho, aby začal sloužit duchovním účelům, stal paradoxně vojenským skladištěm a jeho věž pozorovatelnou Luftwaffe. Válku nakonec nepřečkal kříž, který byl z věže při náletech sestřelen. Po válce se sice zahájila oprava, kostel se však opět nedočkal svého naplnění. Začal se využívat pro účely zdravotnického zásobování a jeho interiér byl adaptován pro skladování vybudováním tří dřevěných pater a výtahu. Změna přišla až s listopadem 1989, kdy byl kostel postupně obnovován a upravován k duchovnímu využití. V roce 1993 byl u příležitosti 750. výročí úmrtí sv. Hedviky za přítomnosti papežského nuncia slavnostně vysvěcen. Dlouhá cesta památníku byla prozatím uzavřena roku 1999, kdy byla na věži vztyčena replika původního kříže.
