Masako Nakajima a Tokio Kenneth Ohska převzali Ocenění za rozvoj zahraničních vztahů statutárního města Opavy
Až se jednoho lednového večera zvedne opona Národního divadla v Praze, budou na nejznámějším českém jevišti stát sólisté Slezského divadla a asi dvě desítky opavských školáků. Jedna z nejznámějších japonských oper Yuzuru, kterou opavští nastudovali v rámci japonských kulturních dnů, oslovila šéfa opery Národního divadla a pozval soubor na prestižní národní scénu. Dva z řady lidí, kteří mají na tomto úspěchu obrovský podíl, jsou japonští rodáci: paní Masako Nakajima a pan Tokio Kenneth Ohska. Oba v říjnu převzali Ocenění za rozvoj zahraničních vztahů statutárního města Opavy.
Česká operní kritika obrátila v těchto dnech zrak směrem k Opavě. Na slavnostní uvedení japonské opery hrané v japonštině přijelo hned několik předních českých divadelních kritiků. A jejich reakce? Jeden z nejpřísnějších a nejváženějších z nich, Petr Veber, operu na rozhlasové stanici Vltava pochválil a sólistku Katarínu Jordu Kramolišovou doporučil na nominaci nejvyšší české divadelní ceny, na Thálii.
Spokojení byli i japonští diváci. Na slavnostním představení bouřlivě tleskali, mluvili o precizním provedení, velmi dobré výslovnosti pěvců či třeba i o takové drobnosti, jako je přísné a správné rozlišení na tradiční japonské mužské a ženské pohyby. Opavská opera zkrátka rozvířila divadelní vody. A tak je zajímavé, jak se o to postarali japonští aktéři.
Více než šedesátiletý Tokio Kenneth Ohska je muž sta řemesel a sta umění. A to bez přehnané mediální nadsázky. Má doktorát z fyziky, věnuje se výzkumu vysokoenergetických urychlovačů. Kromě toho vystudoval v Chicagu divadelní režii. Studoval operní zpěv (tenor), je dobrým kuchařem, fotografem a kameramanem – mimochodem, fotí na starou dobrou Leicu M6 a pro Nové Státní divadlo v Tokiu pořídil kompletní fotodokumentaci konce devadesátých let. Řadu dalších dovedností či zálib ani neprozrazuje. Operu Yuzuru v Opavě režíroval.
Masako Nakajima je ta, která neúnavně pracovala na myšlence přivést do Opavy japonskou operu a zároveň i další japonskou tvorbu. Ve spolupráci s manželem, dirigentem Janem Snítilem, se jí to podařilo. A byla to ona, která navrhla na režii opery T. K. Ohsku. Žena, která učí japonštinu opavské gymnazisty či ostravské vysokoškoláky, velmi pomohla naplnění jednoho festivalového snu.
„Když jsem dostal nabídku divadlo režírovat, neuměl jsem hned odpovědět, zda nabídku přijmu. Cítil jsem velký respekt k opavskému divadlu a divadelníkům. Měl jsem obavu, abych byl pro divadlo dost dobrý,“ popisuje nabídku na režírování T. K. Ohska. Po dvou týdnech přemýšlení si ale nakonec řekl: „Proč ne.“ „Velmi mě podpořila paní Masako a pan Snítil. Bez nich bych nic nedokázal,“ dodává. „Byl to risk. Ale já i ve fyzice hledám výzvy. Hledám je a potýkám se s nimi,“ říká.
Práci na opeře přitom provázela řada komplikací a velmi smutných událostí. Na osvětlení scény spolupracoval režisér s vynikajícím umělcem Alexandrem Babrajem. V červnu ale Alexandr Babraj náhle zemřel. Na všechny aktéry událost těžce dolehla. Nakonec se do příprav zapojil blízký přítel Alexandra Babraje Daniel Wiesner. „Jeho nápady byly fantastické a velmi citlivé,“ poznamenává režisér. Scénu se podařilo připravit, ale její spolutvůrce ji na premiérovém uvedení neviděl: dva týdny před uvedením musel být hospitalizován.
Když má režisér Ohska mluvit o opavských sólistech, hovoří o každém z nich velmi uctivě. „Je mnoho výborných pěvců, ale jejich hraní je absolutně hrozné. A je mnoho výborných herců, jejichž pěvecké výkony nejsou moc dobré. Opavští představitelé jsou jak skvělí pěvci, tak i herci. Měli i smysl pro to, co jsem chtěl představením říct a o co mi šlo.“ Ke každému z hlavních hrdinů – Kataríně Jordě Kramolišové, Michiyo Kečiko, Michalu Vojtovi, Zdeňku Kaplovi či Peteru Soósovi – je ochoten vyslovit dlouhou sérii pochval. Režisér se nevyhýbá ani velkým a odvážným slovům, například na adresu dirigenta Jana Snítila. „Viděl jsem už mnoho různých nastudování opery. A myslím si, že nikdo na celém světě to nezvládl lépe než Jan,“ říká rozhodně.
Zvláštní kapitolou příprav bylo shánění kostýmů. „Kdybych požádal o čtyři kostýmy pro herce, byla by to v Japonsku cena, jakou stojí Mercedes-Benz. S kostýmy mi nakonec pomohl přítel, který se mi ozval kdykoli, když našel nějaký použitý a užitečný kostým. Náročné ale bylo i hledání, protože průměrný Japonec má poněkud jinou tělesnou konstituci než průměrný Čech. A hlavní představitelé, vysocí a docela urostlí muži, to už je pro originální japonský kostým velký oříšek,“ popsal shánění T. K. Ohska. „ I tak nebyly kostýmy dostatečně velké. Například pro paní Kramolišovou muselo být velmi těžké si v takových šatech sednout elegantně. Ale ona to dokázala, a nádherně,“ dodává.
„Pohybovat se v těchto kostýmech je těžké i pro Japonce. Ale opavští herci to dokázali a japonští diváci byli nadšeni, jak se to hercům povedlo. V případě pana Kapla jsme nechali kimono trochu kratší. I ten největší kostým byl pro něj totiž malý. Ale nevadilo to, protože před 200 lety se krátká kimona v horských vesnicích nosila z praktických důvodů,“ dodává.
Po úspěchu prvních představení se režisér Ohska pomalu zaměřuje na další cíl, který by měl být opět spojen s Opavou. „Můj cíl teď bude představit opavské divadlo v Japonsku. Česká hudba není v Japonsku příliš známá a operní produkce je téměř nulová. Chtěl bych proto do dvou let uvést v Japonsku českou operu,“ říká.
Masako Nakajima se už podílí i na tomto projektu. „S celou prací jsme vlastně začali před dvěma lety. Pan primátor Stanjura pak napsal do Japonska o přípravě opery Yuzuru a zeptal se v Tsukubě, jestli by nemohla akci podporovat. Tehdy nám doporučili ke spolupráci pana Ohsku. Pan Ohska je sice fyzik, ale miluje hudbu, režíruje a zpívá jako tenor. Jsem ráda, že Yuzuru dopadla dobře a mluví se o ní v celé republice. Nyní se snažíme s naší společností Harmonie, aby byly česká opera a opavská Yuzura uvedeny v Japonsku. Začali jsme na tom pracovat a vypadá to nadějně,“ říká. Mezi nejžhavější kandidáty na českou operu patří Dalibor od Bedřicha Smetany.
Opava má v paní Masako Nakajimě velkou oporu. Během tří let, co v Opavě působí, se snaží o rozvinutí co nejhlubším a nejširších kontaktů mezi Tsukubou a Opavou. „Japonci projekt hodně podporovali, protože byli velice rádi, že japonská opera bude v Čechách,“ poznamenává. Byla by ráda, kdyby v roce 2009 mohla být opavská kultura bohatě zastoupena na tsukubském jarním kulturním festivalu. Pro Slezské divadlo by to mohlo znamenat nejen průlom do Japonska, ale třeba i do dalších asijských zemí.