Krnovský Jan Jiří

* 16. 12. 1577 Wolmirstedt (Německo) – + 2. 3. 1624 Levoča

Markrabě braniborský, vévoda krnovský, jeden z vůdců stavovského protihabsburského odboje a představitel slezské stavovské protestantské opozice, velitel slezského stavovského vojska, místodržitel braniborské marky, komisař krále Friedricha Falckého.

Byl synem braniborského kurfiřta Jáchyma Friedricha a Kateřiny, dcery Jana I. Braniborsko-Küstřimského. Studoval na kalvínské akademii ve Štrasburku společně se svým bratrem Janem Zikmundem, pozdějším kurfiřtem. Byl rozhodným stoupencem reformace, a proto také evangelíci ve Štrasburku si jej zvolili biskupem. Na tento úřad později rezignoval a dle závěti bezdětného markraběte Jáchyma Bedřicha z 30. 7. 1606 získal knížectví krnovské, Bytomsko a Bohumín. Odebral se do Krnova, kde přijal hold a slib stavů. Stal se členem protestantské Unie a slezská stavovská opozice si jej v červnu 1608 zvolila vrchním velitelem slezského vojska.

Přičiněním markraběte Jana Jiřího uzavřeli Slezané 13. 7. 1609 česko-slezský obranný spolek a 20. 8. 1609 vymohli na císaři Rudolfovi II. slezský Majestát – náboženskou svobodu. 3. 6. 1610 se oženil s Evou Kristinou, dcerou Würtemberského vévody, a získal tak cenné kontakty s říšskými knížaty. Udržoval konspirativní spojení s předáky stavů, např. s Karlem st. ze Žerotína a Petrem Vokem z Rožmberka. Již v roce 1613 o něm král Matyáš Habsburský napsal "...ve Slezsku markrabí krnovský strojí hanebné úklady našemu rodu...". V době českého stavovského povstání patřil k nejradikálnějším stoupencům protihabsburského odboje, byl stoupencem krále Bedřicha Falckého a stavovské konfederace. Po Bílé hoře odmítl své jednotky rozpustit a pokračoval v dalším boji, zatímco český národ prožíval již kruté chvíle poprav, konfiskací a emigrace. Zorganizoval z bývalých elitních částí stavovského vojska v Kladsku a Nise novou armádu. Spoléhaje na spojenectví se sedmihradským vévodou Gáborem Bethlenem vytáhl 13. 7. 1621 v čele silného vojska přes Opavu, Nový Jičín a postupně ovládl celou východní Moravu, ale jeho uherský spojenec jej zradil a podepsal 6. 1. 1622 s císařem příměří. Podobně zradil i při další vojenské akci v roce 1623. Jan Jiří Krnovský se v důsledku nedobrých zkušeností rozhodl v Košicích Bethlena opustit a odejít k příbuzným do Berlína, ale na zpáteční cestě jej v Levoči zastihla smrt.

Tento vladař je v českých spisech o stavovském povstání většinou opomíjen. Ve skutečnosti to by právě on, kdo nejobětavěji a také nejdéle vzdoroval tlaku Habsburků.

PhDr. Josef Gebauer