Mainuš František

* 18. 7. 1925 Vršovice – + 31. 1. 1991 Brno

Historik, univerzitní profesor, proděkan filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Pocházel z dělnické rodiny. Jeho otec, tesař Josef Mainuš (* 16. 9. 1900), se 21. 2. 1925 oženil s Annou (* 27. 1. 1901), dcerou vršovického chalupníka Františka Brettschneidra a jeho manželky Kateřiny Matyáškové. Dne 18. 7. 1925 se jim v domě č. p. 43 ve Vršovicích narodil prvorozený syn František. V Raduni vychodil obecnou školu a potom se nechal v r. 1935 zapsat ke studiu na reálném gymnáziu v Opavě. Do jeho studentského života však zasáhla válka. Po odtržení našeho pohraničí nacisty pokračoval sice ve studiu na reálném gymnáziu v Ostravě-Přívoze, ale od r. 1941 byl okupačními úřady nasazen k nucené práci nejprve v Hradci n. Mor. a posléze v Krnově. Po skončení války mohl dokončit studium na reálném gymnáziu v Opavě, kde také v r. 1946 odmaturoval. Potom pokračoval ve studiu a sice historie s němčinou na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a stal se tak žákem prof. Šebánka, Macůrka, Urbánka, Beera a dalších. Současně absolvoval Archivní školu při brněnské univerzitě. Po zdárném ukončení vysokoškolského studia v r. 1950 pracoval krátce v Brně jako vychovatel učňů a v l. 1950–52 jako archivář Archivu pro dějiny průmyslu, obchodu a technické práce v Brně. Během práce archiváře získal v r. 1951 doktorát filozofie z pomocných věd historických, když úspěšně obhájil disertační práci „Česko-polské vztahy ve 12 stol. na poli diplomatiky“. Od r. 1952 působil pak nepřetržitě až do své smrti na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
 
Po ukončení interní vědecké aspirantury dosáhl na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze v r. 1957 vědecké hodnosti CSc., když obhájil kandidátskou práci na téma: „Plátenictví na Moravě a ve Slezsku ve století po třicetileté válce“. Dějinám textilnictví na Moravě a ve Slezsku potom ještě věnoval řadu článků v odborných časopisech a také knižních publikací, např. „Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII. stol.“ (1959) a „Vlnařství a bavlnářství na Moravě a ve Slezsku v XVIII. stol.“ (1960). Od r. 1955 pracoval Mainuš jako odborný asistent katedry obecných dějin, v r. 1962 byl po úspěšné habilitaci jmenován docentem nejnovějších obecných dějin, záhy však po mozkové mrtvici byl na několik let vyřazen z vědecké činnosti, ale v r. 1978 se ujal vedení oddělení pomocných věd historických při katedře historie a archivnictví. V r. 1981 byl jmenován univerzitním profesorem novějších obecných dějin. Od r. 1973 vykonával akademickou funkci proděkana filozofické fakulty, pracoval v řadě akademických komisí, v redakčních radách Časopisu Matice moravské a Slezského sborníku, aktivně se podílel na práci Slezského studijního ústavu, později Slezského ústavu ČSAV v Opavě.
 
V publikační činnosti se zaměřoval kromě již zmíněné historie textilní výroby na další dva tématické okruhy, osvobození Československa v r. 1945 a nucené práce a zajatecké tábory za 2. světové války. Zde je nutné zmínit jeho knihy „Osvobození Severomoravského kraje ve světle kronik" (1962), „Kronika osvobození jihomoravského kraje“(1962) a „Totálně nasazení“ (1970, 1974). Vedle uvedených tématických okruhů napsal „Historie celnictví v ČSSR“ (1977), „Celnictví v Československu – minulost a přítomnost“ (1982) a ve spolupráci se Zdeňkem Konečným „Stopami minulosti. Kapitoly z dějin Moravy a Slezska“ (1979).

PhDr. Josef Gebauer