Roku 1804 byl na Horním náměstí v místě nedlouho předtím zrušeného hřbitova položen základní kámen první městské divadelní budovy v Opavě. Zdejší divadelní tradice však sahá až do 17. století, kdy se na jezuitské koleji při významných příležitostech hrála veřejná představení. Vlastní městské divadelní prostory, určené pro produkci kočovných společností, vznikly v polovině 18. století v prvním patře budovy městské věže (dnešní Hlásky – tzv. Schmetterhausu). Zvýšený zájem o inscenace vedl na začátku 19. století po přenesení strážnice z plochy zaniklého hřbitova před městskou věž k vybudování skutečného divadelního objektu.
Mezi léty 1804–1805 tak vyrostla na Horním náměstí klasicistní budova divadla podle projektu architekta Josefa Deweze. Konstrukční jednoduchost stavby se podařilo vyvážit vznosností interiéru, o který se zasloužil dekoratér vídeňského divadla Lorenzo Sacchetti. Prvního října 1805 byl v divadle zahájen provoz představením Karl der Kühne. Budova prošla ve 40. letech 19. století několika rekonstrukcemi, během dalších desetiletí se však začaly projevovat technické nedostatky divadla, ať už se jednalo o nedostačující kapacitu, problémy s vytápěním nebo bezpečnost provozu. Zatímco návrh vídeňského architekta Eduarda Kuscheeho z 50. let zůstal pouze na papíře a došlo jen k dílčím modernizacím, po tragických požárech divadel v Nice a ve Vídni v roce 1881 bylo přistoupeno k zásadním opatřením. Úkolu se zhostil městský stavební inženýr Eduard Labitzký, který původně navrhl vybudování nového divadla na jiném místě.
Nakonec došlo k demolici podstatné části starého divadla a ke stavbě nové neorenesanční budovy v letech 1882–1883. Labitzkého harmonická budova, realizovaná stavebními firmami Josefa a Huberta Kmentta, Ferdinanda Zdralky a Sigmunda Kulky, měla v hlavním průčelí trojosý vstupní rizalit, balkón v prvním patře a štítek s hodinami lehce převyšující střechu.
Přestavbu interiéru, ke které bylo přistoupeno v důsledku požáru hlediště v roce 1909, provedl vídeňský divadelní architekt Ferdinand Fellner. Vedle proměny koncepce vnitřku budovy byl původní novorenesanční styl nahrazen neobarokním pojetím s prvky secese a klasicistního slohu, typického pro dobu Ludvíka XVI. V tomto duchu bylo malířem Ferdinandem Moslerem pojato také vybavení interiéru budovy. V meziválečném období nedošlo k výraznějším zásahům do podoby objektu, divadlo však prodělalo výraznou změnu. Původně německé Městské divadlo bylo nuceno reagovat na obrat poměrů po vzniku Československé republiky a smluvně se zavázalo poskytnout v určitých dnech své prostory pro konání českých představení. Tento vývoj byl následně ukončen v době okupace pohraničí od roku 1938, kdy se mimo jiné rovněž uvažovalo o stavbě nové budovy.
Nová historie divadla se začala psát po osvobození roku 1945. Budova kromě fasády přečkala závěrečné boje druhé světové války bez výraznějšího poškození a už v říjnu byla slavnostně zahájena činnost divadla pod názvem Slezské národní divadlo. Již tehdy zde účinkovaly tři soubory – činohra, opera a opereta. Nápadnou proměnou v té době prošel exteriér v důsledku změny tehdejších požadavků na vzhled budovy. Její historizující a „německý“ charakter neodpovídal novým poměrům a roku 1948 byl exteriér přetvořen v duchu socialistického realismu. Až na počátku 90. let vznikly příznivé podmínky pro debatu o obnovení historizující fasády. Projekt architekta Iva Klimeše tak nakonec vrátil divadlu jeho dnešní novorenesanční vzhled.
